Petře, poslední čtyři roky jsi strávil v Milevsku. Jak bys tam své působení ohodnotil?

Myslím, že v roce 2021, kdy jsem odešel, to byl dobrý krok. Hrála se tam tehdy vyšší liga, jak v dorostu, tak v juniorce. To mi dalo dost zkušeností a vyhrál jsem se, plus se tamní zázemí tehdy dost lišilo od toho táborského, takže jsem mohl růst jako hráč. Následující dvě sezony v juniorce hodnotím jako své nejlepší, postupně jsem se stal jednou z opor týmu, na hřišti se mi dařilo a hráli jsme proti týmům jako byl Liberec nebo Tatran. Poslední sezona, tedy moje první dospělá, byla o poznání horší. Na palubovky Národní ligy jsem se sice několikrát podíval, ale herního prostoru jsem měl minimum. Přesto to hráče něco naučí, je to rychlá a tvrdá soutěž. Troufám si říct, že jsem stejně rostl, hlavně díky tréninkům. Poslední rok mi pomohl se hodně zklidnit na hokejce. Celkově jsem za celou čtyřletou štaci velice vděčný a ohlížím se v dobrém, byť byl konec spíše trpký.

Zažil jsi i sezonu, kdy jsi málem dosáhl padesáti bodů, okusil jsi atmosféru Národní ligy. To vše jsou aspekty, které asi člověku dodají na sebedůvěře, že?

Jak jsem zmínil, dvě juniorské sezony se mi dařilo – když člověk dává góly a je na hřišti vidět, je jednoduché sebedůvěru nabýt. Těžší je si ji udržet, když člověk zřídkakdy hraje a radikálně se mu změní role v týmu. To člověka naučí spíš pokoře. Teď mě čeká zase něco jiného, ale nějaké zdravé sebevědomí si nesu.

Jak moc je podle tebe důvěra sportovce v sebe samotného důležitá?

Je to určitě jeden z klíčových aspektů, co tvoří hráče jako celek. Člověk může mít všechno – střelu, kličky, rychlost – ale jakmile mu na hřišti chybí víra v sama sebe, často bývá výkon poloviční. Ostatně s tímto tématem pracuje i spousta mentálních koučů, kteří mu přisuzují důležitou roli, napadá mě třeba Martin Daněk.

Přechod z mládežnického florbalu do dospělého je vždy těžká zkouška ohněm. Jak jsi se s ní vypořádal?

Upřímně si myslím, že jsem úplně neobstál. Kdybych měl známkovat, dám si tak tři minus, před začátkem sezóny jsem měl jiná očekávání na sebe a určitě se mi nepovedlo je naplnit. Na druhou stranu s malým herním prostorem nejdou, zvlášť v Národce, kouzlit zázraky. Florbal je najednou mnohem víc fyzický, hra se zrychluje a je daleko víc nekompromisní. Postupem času jsem si ale zvykl, alespoň si to myslím a rovněž si myslím, že v momentální fázi kariéry už jsem plně integrován do dospělého stylu hry.

Jak už jsme nakousli – k Jordánu se vracíš po čtyřech letech. V čem všem si troufneš říci, že jsi se za tu dobu změnil?

Nabízí se samozřejmě fakt, že jsem dospěl. Takže se domnívám, že jsem zkušenější a klidnější v hlavě i na hokejce. Naopak bych doufal, že mi zůstala rychlost a hlad.

Máš nějaké konkrétní cíle, kterých bys v této sezóně rád dosáhl?

Já osobně bych se neskromně chtěl stát jednou ze stálic týmu a stát se oporou, která je na hřišti vidět a je na ni spoleh. Týmově bych byl rád, kdyby se hrálo na vyšších pozicích Divize a abychom se na konci sezóny podívali do play-off.

Před startem každého ročníku je ale letní příprava – nezbytná část přípravy, ale u hráčů nepříliš oblíbená. Jak ji vnímáš ty? Dokážeš si v ní najít i něco, co tě baví?

Letní příprava je samozřejmě klíčovou součástí celé sezóny a mě osobně docela baví, respektive mi nevadí. Baví mě cvičení na dynamiku, zejména plyometrie, protože se mi líbí, že po relativně krátké době může člověk pozorovat zlepšení a dynamika je důležitým faktorem mezi mantinely.

Máte za sebou Pohár Českého florbalu, znovu jsi se stal hráčem Tábora. Nezahltila tě trošku vlna nostalgie?

Ta vlna nostalgie přišla už trochu dřív, jmenovitě když jsem se vrátil do prostor Stadionu Míru, kde jsem nějakou dobu nebyl, a potkal se na hřišti s klukama, se kterýma jsem to v Táboře hrál před lety. To zázemí tady se samozřejmě výrazně změnilo, za což jsem jedině rád a je to dobře, zejména pro mladé kluky. Ale pocit stát zase na hřišti s těmi, se kterýma jsem začínal, stál za to.

Co vše si myslíš, že si z onoho turnaje lze přenést do sezony?

Turnaj se vůbec nepovedl, alespoň z mého pohledu. Jediná povedenější pasáž byla koncovka třetí třetiny proti pacovskému výběru. Nevzdali jsme zdánlivě prohraný zápas a téměř dokonali obrat, to je něco, co se nám v průběhu sezóny určitě šikne, za to bych nás i pochválil. Jinak se spíš máme z čeho poučit a je třeba dál trénovat to, o co se už pár měsíců snažíme.

Divize je už roky kvalitní soutěž, obsahuje několik lukrativních týmů. Je nějaký konkrétní soupeř, na kterého se fakt těšíš?

Mám pocit, že tahle otázka je tu trochu naschvál (úsměv). Nabízí se milevský Došwich, za kterého jsem odešel. Zahrát si proti klukům, které dobře znám, některé dokonce již od mých úplných florbalových začátků, tímto zdravím Edu Chalupu a Adama Dvořáka, bude určitě něco, na co se moc těším. Myslím, že tohle derby bude celkem pěkná podívaná.

A co bys rád vzkázal táborským fanouškům?

Že se na ně těším na našem Míráku, ještě jsem je vlastně nezažil. A ať nad námi nelámou hůl po Poháru, ať hojně chodí na domácí, klidně i venkovní utkání a ať je baví na nás koukat.